Obec Supíkovice
Obecní úřad

Obecní úřad Supíkovice.
Název vsi má slovanský základ a je odvozen od osobního jména, pravděpodobně od zakladatele Šupíka, teprve dodatečně vzniklo německé označení Saubsdorf. Součástí obce byla osada Lomy (do roku 1949 nazývána Geislersfeld). V letech 1976 až 1990 byly součástí Supíkovic také Velké Kunětice s osadami Františkov a Strachovičky. Pečetním znakem obce je ve zlatém štítě vpravo červená růže se stříbrným semeníkem a zelenými kališními lístky nad červenou kamenickou palicí, vlevo polovina slezské orlice.
Supíkovice se táhnou podél silnice, která odbočuje v Písečné od komunikace Jeseník - Mikulovice směrem na sever k Velkým Kuněticím. Katastr o rozloze 927 hektarů zaujímá jednak severovýchodní svahy pásma Rychlebských hor, které je označováno jako Sokolský hřbet, jednak západní část Bělské pahorkatiny nedaleko od údolí řeky Bělé. Střední nadmořská výška obce je 407 metrů nad mořem.
Supíkovice byly již od první dochované zprávy k roku 1284 uváděny jako biskupský majetek. V místě dnešního parku a za restaurací se nacházela tvrz podobná jesenické, ale o jejich počátcích i dalších osudech existuje jen několik spíše nepřímých indicií. Nejstarší dosud zachovalou budovou Supíkovic je čp. 64 – tento dům najdete v horní části obce, je to první dům po levé straně při příjezdu do Supíkovic od Jeseníku.
V roce 1836 bylo v Supíkovicích 113 domů a 758 obyvatel.
Úplně novou cestu nastoupily Supíkovice s dalšími obcemi v okolí v 2. polovině 19. století. Tehdy se tato obec dostala na přední místo v dobývání a opracování mramoru, takže si nakonec vynesla symbolické označení „Slezská Carrara“. Koncem 19.století bylo v tomto místě již 31. kamenických závodů, což bylo v té době nejvíc na celém Frývaldovsku - byly to lomy na mramor a zpracovatelské podniky žuly a mramoru.
Kamenický průmysl zcela ovládl i celý další život Supíkovic, i když počet zaměstnanců v jednotlivých závodech nebyl nějak velký. V roce 1885 byla poblíž místa bývalé středověké tvrze otevřena odborná škola pro mramorový průmysl, která se později přejmenovala na odbornou školu pro opracování kamene.